Cheval si povzdechl. „Jsem si toho vědom, doktore. Víte, také jsem studoval na Stockholmské univerzitě a snažil se dodělat doktorát. Minulý rok jsem však udělal chybu. Padělal jsem univerzitní podpisy na žádosti, abych se dostal ke vzorkům jednoho vzácného enteroviru. Zjistili to. A vyhodili mě.“

„V tom případě… mi dovol, abych ti pomohl,“ žádal Cicero naléhavě. „Takovou žádost bych mohl podepsat. Můžu ti pomáhat ve tvém výzkumu. Cokoliv, jen ne tohle —“

„Ve výzkumu,“ zahloubal se Cheval. „Ne, doktore. Nejde mi o výzkum. Moji lidé čekají a nejsou zrovna trpěliví.“

Cicerovi se do očí nahrnuly slzy. „Z tohohle nic dobrého nevzejde. To víš.“

„Nemáte pravdu,“ řekl mladý muž. „Mnoho lidí zemře, to ano. Ale zemřou s noblesou; budou lemovat cestu k mnohem lepší budoucnosti.“ Cheval pohlédl stranou. Nechtěl toho milého starého doktora zastřelit. „V jednom jste však měl pravdu. Moje Claudette je skutečná. A odloučení skutečné lásku posiluje. Teď musím jít, Cicero, stejně jako vy. Ale respektuji vás a jsem ochotný splnit vám poslední přání. Je něco, co byste chtěl říct své Phoebe? Dávám vám své slovo, že jí tu zprávu doručím.“

Cicero pomalu zakroutil hlavou. „Není nic tak důležitého, co bych jí chtěl říct, abych za ní poslal monstrum, jako jsi ty.“

„Dobrá tedy. Sbohem, doktore.“ Cheval pozvedl zbraň a jedinkrát vystřelil Cicerovi přímo doprostřed čela. Rána zapěnila, starý doktor zaklopýtal vzad a svezl se na zem do mrazivé tundry.

V neskutečném tichu, které následovalo, Cheval poklekl a zašeptal krátkou modlitbu. Pak se pustil do práce.

Otřel ze zbraně svoje otisky a střelný prach a mrštil ji do plynoucí mrazivé Kolymy. Poté svalil všechna čtyři těla do jámy k doktoru Scottovi. Pomocí lopaty a krumpáče pak strávil devadesát minut tím, že jejich těla spolu s napůl rozloženou paží zakrýval částečně zmrzlou zeminou. Celé místo vykopávek uklidil, vytáhl ze země kůly a strhl ochrannou pásku. Dal si na čas, pracoval pečlivě – nikdo se tým výzkumníků nepokusí kontaktovat dalších osm nebo dvanáct hodin, a uplyne přinejmenším celých čtyřiadvacet hodin, než WHO na místo někoho pošle. Vyšetřování pohřbená těla pravděpodobně odhalí, ale Cheval jim to nechtěl ani v nejmenším usnadnit.

Nakonec vzal dvě ampulky se vzorky z napůl rozložené ruky a jednu po druhé je opatrně zasunul do bezpečnostních pěnových objímek v nerezové vzorkovnici. Celou dobu si byl velmi dobře vědom toho, že každá z lahviček je naprosto smrtící. Pak zajistil čtyři přezky a odnesl vzorky zpátky do tábořiště.

V provizorním čistém prostoru Cheval vstoupil do přenosné dekontaminační sprchy. Z každého úhlu ho pečlivě očistilo šest trysek s horkou vodou a vestavěným emulgátorem. Jakmile měl tuhle část za sebou, opatrně a metodicky ze sebe sloupl žlutou ochrannou kombinézu a nechal ji ležet na zemi ve stanu. Bylo docela možné, že v ní zůstaly jeho vlasy nebo sliny, identifikační faktory – ale čekal ho ještě jeden krok.

V kufru Cicerova terénního džípu byly dva červené kvádrovité kanystry s benzínem. Jemu bude stačit pouze jeden, aby se dostal zpět mezi lidi. Další z nich pečlivě rozlil po čistém prostoru, čtyřech neoprenových stanech a plátěném přístřešku.

Pak je zapálil. Plamen vyšlehl rychle a okamžitě a poslal k nebi černý, sloupec olejnatého dýmu. Cheval s ocelovou krabičkou nastoupil do džípu a odjel. Nezrychlil, ani se nepodíval do zpětného zrcátka na hořící areál. Dával si na čas.

Imám Khalil na něj bude čekat. Ale mladý Francouz toho měl ještě spoustu na práci, než bude virus připravený.