„Přesto,“ řekl Renault tiše, „je to škoda.“

Kousek od břehu řeky se rozprostíralo místo vykopávek, dvacet metrů čtverečných tundry bylo obestavěno kovovými kůly a obehnáno žlutou páskou. Bylo to už čtvrté místo, které tým vědců v rámci tohoto vyšetřování vystavil.

V ohraničeném čtverci byli další čtyři výzkumníci v protichemických kombinézách, všichni shluknutí nad malým prostorem zhruba uprostřed. Jeden z nich uviděl dva muže přicházet a vydal se jim naproti.

Byla to Dr. Bradleeová, pomocná archeoložka z univerzity v Dublinu. „Cicero,“ řekla, „něco jsme našli.“

„Co je to?“ zeptal se a přikrčil se, aby proklouzl pod páskou, která prostor ohraničovala. Renault je následoval.

„Ruka.“

„Prosím?“ vyhrkl Renault.

„Ukažte,“ řekl Cicero.

Bradleeová je zavedla k místu s vykopaným kusem zmrzlé země. Dělat vykopávky v permafrostu – a to nanejvýš opatrně – nebylo nic snadného, to Renault věděl. Nejvýše položené vrstvy zmrzlé země se v létě obvykle rozpouštěly, ale spodním vrstvám se říkalo permafrost, jelikož byly v polárních oblastech permanentně zamrzlé. Díra, kterou Bradleeová a její tým vykopali, byla téměř dva metry hluboká a široká dostatečně na to, aby si do ní mohl pohodlně lehnout dospělý člověk.

Skoro jako hrob, pomyslel si Renault chmurně.

A skutečně, na dně vykopané jámy ležely zmrzlé ostatky částečně rozložené lidské paže, pokroucené, téměř na kost rozpadlé a zčernalé časem a zeminou.

„Bože můj,“ řekl Cicero téměř šeptem. „Víte, co to je, Renaulte?“

„Tělo?“ zkusil odhadnout. Alespoň doufal, že ta paže byla součástí něčeho většího.

Cicero začal rychle hovořit a gestikuloval při tom rukama: „V osmdesátých letech devatenáctého století nedaleko odsud ležela malá osada, přímo na břehu řeky Kolymy. Její původní obyvatelé byli nomádi, ale jejich počet se rozrůstal, a tak se rozhodli tady postavit vesnici. Pak se stalo něco nemyslitelného. Vypukla tu epidemie pravých neštovic a během několika dnů vyhladila čtyřicet procent jejich kmene. Věřili, že řeka je prokletá a přeživší odsud rychle zmizeli.

„Než to však udělali, pohřbili své zesnulé – přímo tady, v masovém hrobě na břehu řeky Kolymy.“ Ukázal do jámy na zmrzlou paži. „V důsledku záplav dochází k erozi břehů. Permafrost se rozpouští a brzy odhalí celá těla. Potom tady začne čenichat místní fauna, stanou se z nich přenašeči a dřív, než se nadějeme, budeme čelit nové epidemii.“

Renault na chvíli zapomněl dýchat a jen sledoval, jak jeden ze žlutých výzkumníků dole v jámě seškrabává vzorky tkáně z rozkládající se paže. Takový objev byl docela vzrušující; do doby před pěti měsíci poslední přirozená epidemie pravých neštovic vypukla v Somálsku roku 1977. WHO v roce 1980 prohlásila tuhle nemoc za vymýcenou. A přesto tady teď stáli nad doslovným hrobem, o kterém se vědělo, že se hemží nebezpečným virem, který by mohl vyhladit populaci velkoměsta během několika dní – a jejich prací bylo to vykopat, ověřit a poslat vzorky Světové zdravotnické organizaci.

„V Ženevě to budou muset potvrdit,“ řekl Cicero tiše, „ale pokud jsou mé spekulace správné, právě jsme vykopali osm tisíc let starý druh viru pravých neštovic.“

„Osm tisíc?“ zopakoval Renault. „Myslel jsem, že jste říkal, že ta osada tady byla na konci devatenáctého století.“

„Ale ano!“ řekl Cicero. „Otázka však zní, jak se oni – izolovaný nomádský kmen – k něčemu takovému dostali? Řekl bych, že podobným způsobem. Vykopali jámu a narazili na něco, co v ní leželo dlouhou dobu ve zmrzlém stavu. Druh viru, který byl nalezen v mršině toho karibu před pěti měsíci pocházel až z holocénu.“ Postarší virolog nemohl spustit oči z paže vyčuhující ze zmrzlé zeminy pod nimi. „Renaulte, podej mi tu krabičku, prosím.“