Podezíravě se na něj podívala. „Nechceš mě snad zavést až dovnitř?“

„Dnes ne.“ Měl pocit, že tuší, proč byla Maya celé ráno tak tichá. Předešlý večer jí dal špetku nezávislosti, ale dnes byl zase zpátky ve starých kolejích. Musel si připomenout, že už není malá holčička. „Poslyš, vím, že jsem tě v poslední době trošku držel zkrátka…“

„Trošku?“ Maya si odfrkla.

„…A omlouvám se za to. Jsi schopná, vynalézavá a inteligentní mladá žena. A jenom chceš být trochu nezávislá. Rozumím tomu. Moje ochranářská povaha je můj problém, ne tvůj. Nic z toho není tvoje chyba.“

Maya se pokusila skrýt úsměv, který se jí dral na rty. „Řekl jsi právě něco jako ‚můžu za to já, ne ty‘?“

Přikývl. „Přesně tak, protože je to pravda. Nedokázal bych si odpustit, kdyby se ti něco stalo, když bych tady nebyl.“

„Ale nemůžeš tady být vždycky,“ řekla, „bez ohledu na to, jak moc se budeš snažit. A já potřebuju být schopná vypořádat se s problémy sama.“

„Máš pravdu. Budu se snažit trochu stáhnout.“

Pozvedla jedno obočí. „Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Dobře.“ Natáhla se na špičkách a políbila ho na tvář. „Uvidíme se pak.“ Zamířila ke dveřím, ale pak ji ještě něco napadlo. „Víš, možná by neuškodilo, kdybych se naučila střílet ze zbraně, jen pro případ nouze…“

Zvedl prst jejím směrem. „Nepřeháněj to.“

Křivě se usmála a zmizela v hale. Reid se pár minut jen tak potuloval kolem. Bože, jeho dcerky rostly příliš rychle. Za dva roky bude Maya oficiálně dospělá. Brzo přijdou auta, placení vysoké a… dřív nebo později kluci. Díkybohu na tohle zatím ještě nedošlo.

Když mířil ke Copley Hall, rozptyloval se obdivováním architektury kampusu. Nebyl si jistý, jestli ho někdy vůbec omrzí, jen se tak procházet po univerzitě a užívat si pohled na budovy z osmnáctého a devatenáctého století, z nichž mnohé byly postavené ve Románském slohu, který ve středověku vládl Evropě. Na kráse tomu všemu dodával fakt, že byla polovina března a ve Virginii se v tuto dobu měnilo počasí, takže teploty stoupaly na deset, místy až patnáct stupňů, když bylo skutečně hezky.

Jeho role pomocného profesora obvykle spočívala v tom, že přednášel pro menší třídy o pětadvaceti až třiceti studentech, kteří byli primárně zaměření na historii. Zaměřoval se na přednášky o válkách a čas od času zaskakoval za profesora Hildebrandta, který měl definitívu a často cestoval kvůli knize, kterou psal.

Nebo je možná tajným členem CIA, zauvažoval Reid.

„Dobré ráno,“ řekl hlasitě, když vešel do třídy. Většina studentů už byla na svých místech, když dorazil, takže pospíchal dopředu, postavil svou brašnu na stůl a shodil ze sebe své tvídové sako. „Jdu o pár minut později, takže se na to hned vrhneme.“ Byl to skvělý pocit, být znovu ve třídě. Tady byl ve svém živlu – alespoň v jednom z nich. „Určitě mi někdo z vás řekne, co bylo s ohledem na počet mrtvých tou nejvíc zničující událostí v historii Evropy?“

„Druhá světová válka,“ řekl někdo okamžitě.

„Jedna z nejhorších celosvětově, to jistě,“ odpověděl Reid, „ale Rusko na tom v tomto ohledu bylo hůře než zbytek Evropy, co se týče čísel. Co dalšího mi řeknete?“

„Mongolský vpád do Evropy,“ řekla bruneta s culíkem.

„Další dobrý odhad, ale vy všichni přemýšlíte jen o ozbrojených konfliktech. Co mám na myslí já, je mnohem méně antropogenní; víc biologické.“

„Černá smrt,“ zamumlal blonďák v první řadě.

„Ano, správně, pane…?“

„Wright,“ odpověděl kluk.

Reid se usmál. „Takže pan Wright? Hezké jméno.“

Kluk se ostýchavě usmál a zakroutil hlavou.

„Ano, pan Wright má pravdu – černá smrt. Pandemie dýmějového moru vypukla ve Střední Asii, prohnala se po Hedvábné stezce, byla dovlečena do Evropy krysami na palubách obchodních lodí a ve čtrnáctém století zabila odhadem sedmdesát pět až dvě stě milionů lidí.“ Chvíli jen přecházel, aby zdůraznil, co právě řekl. „V tom je velká disproporce, no ne? Jak mohou být tahle čísla tak daleko od sebe?“