„Drahá,“ řekl Adrian, když vrátil pěnovou kostku zpátky a zajistil víko. „Potřebuji, abys jim zřetelně řekla, že se za žádných okolností nesmějí téhle lahvičky dotýkat. Je nutné s ní zacházet s nejvyšší opatrností.“

Claudette přetlumočila jeho zprávu do arabštiny. Najednou Syřan, který krabičku držel, vypadal o dost víc znepokojeně než před chvílí. Druhý z mužů směrem k Adrianovi děkovně přikývl a zašeptal v arabštině zašeptal frázi, které Adrian dobře rozuměl – „Mír budiž s tebou a milost Alláhova“ – a bez dalšího slova oba muži odešli.

Jakmile byli pryč, Claudette otočila dodatečným zámkem a zajistila řetízek. Pak se se zasněným, spokojeným výrazem na tváři otočila ke svému milenci.

Adrian však stál nehnutě, s kamennou tváří.

„Lásko?“ řekla opatrně.

„Co jsem to udělal?“ zašeptal. Odpověď už znal; dal smrtící virus do rukou dvou cizinců, namísto do rukou Imáma Khalila. „Co když mu to nedoručí? Co když to upustí nebo otevřou nebo —“

„Má lásko.“ Claudette mu ovinula ruce kolem pasu a přitiskla mu tvář na hruď. „Jsou to Imámovi stoupenci. Budou postupovat opatrně a donesou to přesně tam, kam mají. Měj víru. Právě jsi udělal první krok k tomu, změnit svět v lepší místo. Ty jsi Mahdi. Na to nikdy nezapomínej.“

„Ano,“ řekl jemně. „Jistě. Máš pravdu, jako vždy. A já to musím dokončit.“ Pokud jeho mutace nebude fungovat, jak by měla, nebo pokud nevytvoří kompletní dávku, neměl pochyb, že bude zklamáním nejen v očích Khalilových, ale také v očích Claudette. Bez ní by se zhroutil. Potřeboval ji, jako potřeboval vzduch, jídlo nebo slunce.

Přesto si však nemohl pomoct a přemýšlel, co s tím vzorkem udělají – jestli ho Imám Khalil otestuje soukromě, na nějakém vzdáleném místě, nebo jestli ho vypustí na veřejnost.

To však nejspíš velmi brzy zjistí.

„Tati, nemusíš mě pokaždé vodit až ke dveřím,“ stěžovala si Maya, když přecházeli Dahlgrenské nádvoří směrem k Healy Hall na kampusu Georgetownské univerzity.

„Vím, že nemusím,“ řekl Reid. „Ale chci. Co je, stydíš se snad za to, že tě někdo uvidí s tátou?“

„O tom to není,“ zamumlala Maya. Cesta sem byla tichá. Maya celou dobu jen zamyšleně zírala z okna, zatímco Reid se neúspěšně snažil vymyslet něco, o čem by mohli mluvit.

Maya dodělávala třetí ročník střední školy, ale vyzkoušela si už kurzy pro pokročilé a několikrát týdně už chodila na přednášky na Georgetownském kampusu. Před začátkem studia na univerzitě to byl dobrý krok a na žádosti o přijetí to vypadalo dobře – obzvláště když Georgetown byla její první volba. Reid trval na tom, že bude Mayu do školy nejen vozit, ale že ji také vždy zavede do třídy.

Předchozí večer, když byla Maria nucena jejich rande předčasně ukončit, Reid spěchal domů za svými dcerami. Byl extrémně rozrušený, když slyšel tu novinu, že Rais utekl – prsty se mu na volantu celou dobu třásly – ale přinutil se zůstat v klidu a snažil se nad tím přemýšlet logicky. CIA už ho pronásledovala a pravděpodobně také Interpol. Znal protokol pro takovou situaci; každé letiště budou sledovat a na každé větší cestě ze Sionu budou vztyčeny zátarasy. A Raisovi už nezbyli žádní spojenci, na které by se mohl obrátit.

Mimo to ten zabiják unikl ve Švýcarsku, což bylo kolem šesti a půl tisíce kilometrů daleko. Od Kenta Steela ho dělila polovina kontinentu a celý oceán.

Přesto však věděl, že se bude cítit o dost lépe, až obdrží potvrzení, že Raise znovu zadrželi. Věřil Mariiným schopnostem, ale přál si, aby měl tu možnost ji požádat, ať ho o svém pokroku pravidelně informuje.

On a Maya došli ke vchodu do Healy Hall a Reid zaváhal. „Dobře, takže se uvidíme, až skončíte?“