Představa toho, že mohl jakkoliv malou část Kate ztratit, jím otřásla. Ten paměťový supresor měl prokazatelně vedlejší účinky, jako byly příležitostné bolesti hlavy přivozené neústupnou vzpomínkou – byla to experimentální procedura a způsob, jakým mu ten čip odstranili, měl do chirurgického zákroku daleko.

Co když mi vzali víc než jen vzpomínky na agenta Zero?

Ta myšlenka se mu ani trochu nelíbila. Celé to působilo jako domino; před nějakou dobou uvažoval o tom, jestli nemohl ztratit i nějaké vzpomínky na své dcery. A ještě horší na tom bylo, že neměl nejmenší šanci dozvědět se pravdu, aniž by si nechal zcela vrátit paměť.

Bylo toho na něj moc a cítil, že se mu v hlavě začíná rodit nová bolest. Aby se ozptýlil, zapnul rádio a zesílil zvuk.

Když zajel na parkoviště za restaurací, slunce už zapadalo. Byla to restaurace typu gastropub a jmenovala se Sklepení. Měl pár minut zpoždění. Rychle vystoupil z auta a poklusem oběhl budovu k přednímu vchodu.

Pak ztuhl na místě.

Maria Johanssonová byla Američanka se švédskými předky a mimo CIA byla veřejnosti známá jako účetní z Baltimoru – ačkoliv Reid si myslel, že by dobře uspěla spíš jako modelka pro titulky časopisů nebo alespoň na plakáty. Byla jen o pár centimetrů nižší než on, který měřil sto osmdesát, a měla dlouhé, rovné blond vlasy, které jí ve vlnách spadaly přes ramena. Její oči měly barvu břidlice, ale její pohled byl nějakým způsobem intenzivní. Stála venku ve dvanácti stupních v jednoduchých šatech námořnické modré barvy s volným véčkovým výstřihem a bílým šálem přes ramena.

Zahlédla ho přicházet a rty se jí začaly roztahovat do úsměvu. „Čau. To už je let.“

„Já… páni,“ vyhrkl. „Myslím, ehm… vypadáš skvěle.“ Hlavou mu probleskla myšlenka, že Mariu nikdy předtím neviděl nalíčenou. Modré oční stíny jí ladily s šaty a její oči díky nim téměř zářily.

„Taky nevypadáš špatně,“ přikývla uznale nad jeho oděvem. „Nepůjdeme dovnitř?“

Díky, Mayo, pomyslel si. „Jo, jasně.“ Sáhl po klice, otevřel dveře a přidržel je pro ni. „Ještě předtím mám jednu otázku. Co je sakra ‚gastropub‘?“

Maria se zasmála. „Řekla bych, že něčemu takovému by se dalo říkat zapadlý bar, jen s lepším jídlem.“

„Jasně.“

Uvnitř bylo útulno, jen možná trochu málo prostoru. Zdi byly cihlové, bez omítky, a nad hlavou jim čněly dřevěné trámy. Ze stropu visely retro žárovky, které vydávaly teplé tlumené světlo a vytvářely tak příjemnou atmosféru.

Proč jsem nervózní? pomyslel si, když se posadili. Znal tuhle ženu. Společně zabránili mezinárodní teroristické organizaci v zavraždění stovek, možná tisíců lidí. Ale tohle bylo jiné; tohle nebyla operace nebo mise. Tohle bylo pro potěšení. A to stačilo k tomu, aby v tom byl rozdíl.

Poznej ji, zazněla mu v hlavě Mayina slova. Buď zajímavý.

„Takže, jak to jde v práci?“ zeptal se nakonec. V duchu si nad svým vlažným pokusem jen frustrovaně povzdechl.

Maria pozvedla jeden koutek. „Měl bys vědět, že o tom vážně mluvit nemůžu.“

„Jasně,“ řekl. „Jak jinak.“ Maria byla aktivní agentkou CIA. I kdyby byl on sám v akci, nemohla by s ním sdílet podrobnosti své operace, pokud by také nebyl její součástí.

„A co ty?“ zeptala se. „Jak to jde v nové práci?“

„Není to zlý,“ přiznal. „Jenom pomáhám, takže je to na poloviční úvazek, pár lekcí týdně. Nějaké známkování a tak. Ale není to bůhví jak zajímavé.“

„A holky? Jak se mají?“

„Ehm… zvládají to,“ řekl Reid. „Sara o tom, co se stalo, vůbec nemluví. A Maya, ta právě…“ Zarazil se, než stačil vyzradit příliš. Důvěřoval Marie, ale současně nechtěl přiznat, že Maya velmi přesně uhodla, co je Reid zač a do čeho je zapletený. Tváře mu zrůžověly a místo toho řekl: „Popichovala mě. Že jdu dnes na rande.“