Levou rukou přitiskl Sig na Elenino čelo.

„Nekřič,“ řekl rychle a tiše. „Nepokoušej se vykřiknout. Budeš zticha a přežiješ. Jenom pípni a zemřeš. Rozumíš?“

Eleně z hrdla uniklo malé zapísknutí, když se pokoušela udusit výkřik, který se jí z něj dral. Přikývla, ale oči se jí zalily slzami. Elias dopadl obličejem na dlážděnou podlahu.

Prohlédl si ji od hlavy k patě. Byla drobná, ale její šaty byly volné a v pase elastické. „Vysvleč se,“ řekl jí.

Elena otevřela ústa hrůzou.

Rais si odfrkl. Jejímu zmatení však rozuměl; konec konců byl stále nahý. „Nejsem tenhle typ monstra,“ ujistil ji. „Potřebuju oblečení. A nebudu to opakovat.“

Mladičká žena si roztřeseně přetáhla přes hlavu horní část oděvu a pak shodila na zem kalhoty. Přetáhla je přes bílé nemocniční boty, kterými stála v kaluži Eliasovy krve.

Rais je vzal a nešikovně si je jednou rukou oblékl; ve druhé stále držel Sig, kterým mířil na Elenu. Nemocniční oděv byl vcelku pohodlný a kalhoty trochu krátké, ale budou stačit. Zastrčil si zbraň dozadu za pás kalhot a druhou si vzal z postele.

Elena tam stála jen ve spodním prádle a rukama si objímala tělo. Rais si toho všiml, sebral svou nemocniční košili a podal jí ji. „Zakryj se. Pak si lehni na postel.“ Když udělala, co po ní chtěl, našel u Lucova opasku svazek klíčů a odemkl si druhé klepeto pout. Pak přehodil řetěz kolem jednoho ze železných zábradlí a spoutal Eleně ruce.

Klíčky položil na nejzazší konec nočního stolku mimo její dosah. „Jakmile budu pryč, někdo sem přijde a pomůže ti,“ řekl jí. „Ale nejdřív mám pár otázek. Potřebuju, abys ke mně byla naprosto upřímná, protože jestli nebudeš, vrátím se sem a zabiju tě. Rozumíš?“

Horlivě přikývla, po tvářích se jí kutálely slzy.

„Kolik dalších sester je dnes na tomhle oddělení?“

„P-prosím, neubližujte jim,“ zakoktala se.

„Eleno. Kolik dalších sester je dnes na tomhle oddělení?“ zopakoval.

„D-dvě…,“ popotáhla. „Thomas a Mia. Ale Tom má teď přestávku. Bude dole.“

„Dobře.“ Karta se jménem, kterou měl připnutou na hábitu, měla zhruba velikost kreditní karty. Na ní byla malá fotka Eleny a na druhé straně po celé délce černý pruh. „Je tohle oddělení v noci zamčené? A tvoje karta, funguje jako klíč?“

Přikývla a znovu popotáhla.

„Dobře.“ Zastrčil si druhou zbraň za opasek nemocničního oděvu a klekl si k Eliasovu tělu. Pak mu sundal obě boty a nazul si je. Byly celkem těsné, ale k útěku mu postačí. „Poslední otázka. Víš, čím sem přijel Francis? Ten noční hlídač?“ Rukou pokynul k tělu muže v bílé uniformě.

„Ne-nejsem si jistá. Myslím… myslím, že pickupem.“

Rais prošacoval Francisovy kapsy a z jedné vytáhl klíče. Bylo na nich tlačítko pro dálkové odemykání. To mu jen pomůže auto najít. „Děkuju za upřímnost,“ řekl jí. Pak utrhl pruh z okraje nemocniční přikrývky a nacpal jí ho do pusy.

Chodba byla prázdná a silně osvětlená. zatímco se jí Rais plížil, v jedné ruce pevně držel Sig, ale nechával ho skrytý za zády. Na konci chodba ústila v širší prostor s pultem ve tvaru podkovy, která sloužil pro zdravotní sestry. Za ním na něj čekal východ. Za počítačem seděla zády k němu žena s kulatými brýlemi a tmavými vlasy vyčesanými do drdolu.

„Otoč se, prosím,“ řekl jí.

Žena se polekaně otočila a její oči padly na jejich pacienta/vězně v nemocničním oděvu, s jednou rukou od krve a se zbraní namířenou na ni. Ztratila dech a vypoulila oči.

„Ty musíš být Mia,“ řekl Rais. Ženě bylo s největší pravděpodobností čtyřicet, byla korpulentní a pod doširoka otevřenýma očima měla tmavé kruhy. „Ruce nad hlavu.“

Udělala, co jí říkal.

„Co se stalo s Francisem?“ zeptala se tiše.