Jako třeba těch devět jmen, která si zapamatoval. Těch devět tváří, které se mu vryly do paměti. Těch devět životů, které vyhasly kvůli tomu, že selhal.

„Ne,“ zašeptal si pro sebe tiše, zatímco stál sám v předsíni svého nového domu. „Tohle nemáš zapotřebí.“ Nechtěl si to připomínat, ne teď. Namísto toho zamířil do kuchyně, kde Maya zrovna pročesávala ledničku a hledala něco k jídlu.

„Asi objednám pizzu,“ oznámil. Když nic neodpověděla, dodal: „Co říkáš?“

S povzdechem zavřela ledničku a opřela se o ni. „Je to fajn,“ řekla jednoduše. Pak se rozhlédla kolem. „Tahle kuchyň vypadá líp. Líbí se mi to střešní okno. A zahrada je taky větší.“

Reid se usmál. „Myslel jsem tu pizzu.“

„Já vím,“ odvětila a pokrčila rameny. „Jen mi připadá, že v poslední době preferuješ vyhýbat se danému tématu, tak si říkám, proč to nedělat taky.“

Reid sebou při jejím neomaleném tónu trhl. Víc než jednou už se z něj snažila dostat informace o tom, co se stalo, když zmizel, ale jejich konverzace vždycky končila stejně: on tvrdil, že jeho krycí historka je pravdivá, zatímco ona se naštvala, protože věděla, že jí lže. Pak to vždycky zhruba na týden nechala být a následně se celý ten začarovaný kruh opakoval.

„K takovému postoji není důvod, Mayo,“ řekl.

„Jdu zkontrolovat Saru.“ Maya se otočila nap podpatku a odešla z kuchyně. Jen o chvilku později ji slyšel vycházet nahoru po schodech.

Frustrovaně si promnul kořen nosu. V takových chvílích mu Kate chyběla nejvíc. Vždycky věděla, co říct. Věděla by si rady se dvěma dospívajícími děvčaty, která si prošly tím, čím si prošly jeho dvě dcery.

Jeho odhodlání udržovat je v nevědomosti pomalu sláblo. Nedokázal se přimět k tomu, aby jim znovu odrecitoval krycí historku, kterou mu podstrčila CIA a nakázala mu, aby ji řekl své rodině a kolegům, kdyby se ho ptali, kam na týden zmizel. Celá historka zněla následovně: u jeho dveří zazvonili federální agenti a žádali ho o pomoc při důležitém případu. Jako profesor na prestižní univerzitě byl Reid v ideální pozici, aby jim pomohl s výzkumem. Z toho, co jeho dcery věděly, strávil většinu toho týdne v konferenční místnosti, hloubal nad knihami a zíral do počítače. To bylo vše, co jim mohl říct, a detaily si musel nechat pro sebe.

Rozhodně jim nemohl povědět o své přísně tajné minulosti jako agent Zero, nebo o tom, že pomohl zabránil Amunu v bombovém útoku na Světové ekonomické fórum v Davosu ve Švýcarsku. Nemohl jim říct, že v průběhu několika málo dní vlastníma rukama zabil víc než tucet, z nichž každý byl známým teroristou.

Musel se držet té neurčité krycí historky. Nejen kvůli CIA, ale také v zájmu bezpečí svých děvčat. Zatímco byl pryč a pobíhal jako potrhlý po celé Evropě, jeho dvě dcery byly nuceny opustit New York a strávit několik dní samotné, než je vyzvedla CIA a odvedla je do úkrytu. Moc nechybělo a málem je unesla dvojice fanatiků od Amunu, což byla myšlenka, kvůli které Reidovi i teď vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, protože to znamenalo, že teroristická organizace má své členy rozeseté i po Spojených státech. Jeho ochranitelská povaha se tím ještě víc prohloubila.

Děvčatům řekl, že ti dva chlapi, kteří na ně začali dotírat, byli členové místního gangu, který unášel děti z okolí. Sara vypadala, že takovému příběhu moc nevěří, ale přijala ho s přesvědčením, že její otec by jí přece nikdy nelhal (kvůli čemuž se Reid cítil ještě víc mizerně). V kombinaci s jejím totálním odporem k celému tématu to stačilo k tomu, aby o tom už nemluvila a posunula se v životě dál.

Maya byla naopak extrémně skeptická. Nejenže byla dostatečně chytrá na to, aby jí to došlo, ale byla během toho martyria s Reidem v kontaktu přes Skype a očividně si sama dala dohromady dostatek informací, aby na jejich základě mohla tvořit nějaké závěry. Byla svědkem toho, jak rukou agenta Watsona zemřeli dva fanatici a od té doby se úplně změnila.