Khalil byl v polokleku a oba stáli ve stínu malého bílého letadla. Dovnitř se vešli jen čtyři lidé a nad křídly mělo vrtule. Omar takhle blízko letadla ještě nikdy nebyl – a tohle letělo z Řecka do Španělska, což bylo také vůbec poprvé, co Omar v nějakém letadle seděl.

„Děkuji ti za to.“ Khalil vymanil ruce z chlapcova sevření. „Nyní musím jít, stejně jako ty. Alláh tě doprovázej, Omare, mír s Ním a mír s tebou.“ Starší muž se na něj ještě jednou usmál a pak se otočil a nastoupil po krátké rampě do letadla.

Motory se nejdřív se skučením nastartovaly a pak přešly v hlasitý řev. Omar o pár kroků ustoupil a letadlo se rozjelo po malé ranveji. Sledoval ho, jak nabírá rychlost, rychleji a rychleji, až se zvedlo do vzduchu a nakonec úplně zmizelo.

Když Omar osaměl, vzhlédl a užíval si paprsky dopadající na jeho obličej. Bylo teplo, tepleji, než obvykle v tomto ročním období bývá. Pak se vydal na šest a půl kilometru dlouhou pěší túru, která ho zavede do Barcelony. Cestou si sáhl do kapsy a jeho prsty se zlehka, ochranitelsky ovinuly kolem maličké skleněné ampule.

Omar si nemohl pomoct a přemýšlel, proč za ním Alláh nepřišel sám. Namísto toho byla Jeho zpráva předána prostřednictvím Imáma. Věřil bych tomu? pomyslel si Omar. Nebo bych si myslel, že se mi to jenom zdá? Imám Khalil byl zbožný a moudrý a dokázal rozpoznat znamení, když se nějaké naskytlo. Omar byl mladičký, naivní kluk, kterému bylo teprve šestnáct let a který toho o světě věděl pramálo, obzvlášť pak o západně. Možná, že nebyl hoden slyšet hlas Boha.

Khalil mu na cestu do Barcelony dal svazek eurových bankovek. „Dej si na čas,“ řekl mu starý muž. „Kup si něco dobrého k jídlu. Zasloužíš si to.“

Omar neuměl španělsky a znal jen pár základních frází v angličtině. Mimo to neměl hlad, takže místo toho, aby se šel po příchodu do města najíst, našel si lavičku s výhledem na Barcelonu. Posadil se na ni a zamyslel se nad tím, proč ze všech míst zrovna tady.

Měj víru, řekl by mu Imám Khalil. Omar se rozhodl, že ji mít bude.

Vlevo od něj stál hotel Barceló Raval, zvláštní, kruhovitá, fialovými a červenými světly zkrášlená budova, z jejíchž dveří vycházeli lidé v elegantních šatech a jiní zase vcházeli. Neznal ho jménem; věděl jen, že vypadá jako vábnička, ke které jsou zámožní hříšníci přitahováni jako můry k plameni. Sedět před ním mu dodávalo sílu a posilovalo jeho víru, aby byl schopný udělat to, co bylo nevyhnutelné.

Omar opatrně vyjmul skleněnou ampulku z kapsy. Nevypadala, že by uvnitř ní něco bylo, nebo to něco bylo neviditelného jako vzduch nebo plyn. Ale na tom nezáleželo. Věděl moc dobře, co s tím má udělat. První krok už splnil: došel do města. Druhý krok provedl na lavičce ve stínu hotelu Raval.

Stiskl kuželovitou skleněnou špičku ampulky mezi dvěma prsty a úsporným, avšak hbitým pohybem ji vytrhl.

Do prstu se mu zabodl malinkatý střípek skla. Sledoval, jak se začíná formovat kapka krve a odolával nutkání strčit si prst do pusy. Namísto toho udělal, co mu řekli – přiložil si zkumavku k nosu a zhluboka se nadechl.

Jen, co to udělal, se mu žaludek stáhl panikou. Khalil mu neřekl žádné podrobnosti o tom, co by měl po tomhle kroku čekat. Jen mu řekl, aby chvíli počkal, takže přesně to udělal a snažil se při tom zůstat v klidu. Sledoval, jak do hotelu přicházejí lidé, jak další odcházejí, každý z nich v okázalém, ostentativním oděvu. Byl si víc než vědom svého skromného odění; svého obnošeného svetru, flekatých tváří, vlasů, které byly příliš dlouhé a neupravené. Připomněl si, že marnivost je hřích.